Melodický metal od tisíce jezer má v sobě zvláštní kouzlo, trochu melancholie, trochu agrese, atmosféru ovlivněnou severským chladem a dlouhými zimami s krátkými dny a sluncem jen krátce nad horizontem. V podání skupiny se slušným instrumentálním umem je na místě se na chvíli zastavit a pár poslechů příslušnému materiálu věnovat. Pro WINTERBORN to rozhodně platí. Počátky kapely sahají do roku 2004 a své první album, „Cold Reality“ vydali o dva roky později. Už prvotinou si udělali dobré jméno a o tři roky později navázali s deskou „Farewell To Saints“. Pak se však uložili do hibernace a upadli do zapomnění. 

Nedávno se rozhodli dát znovu dohromady a nastoupit do rozjetého vlaku. Po zimním spánku trvajícím patnáct zim se probrali, vytřeli mázdru z očí, oklepali se a otřásli sníh, prohřáli zatuhlé údy, z kumbálů vytáhli své nástroje, hrábli do strun… a zjistili, že jim to stále ještě hraje dobře. Vyzkoušeli pár známých melodií, nějaké Meidny, Párply, pár vlastní songů a šlapalo to slušně. Vyzkoušeli si zaimprovizovat nějaké vlastní melodie a byly dobré. Dáme nové album? Dáme!

Možná to bylo jinak (ostatně v roce 2014 vydali singly „Into the Shades of Gray“ a „Satellite“, které zařadili i na aktuální album), ale ta pauza tam tak jako tak byla dlouhá. Na předchozí dvě alba navazují zcela plynule, jako by těch patnáct let ani neuplynulo. Hlavní devízou aktuálního alba je proměnlivost a nápaditost. I v provařeném žánru se dá hrát důstojně a svébytně, nedrhnout to svoje desetkrát dokola. WINTERBORN své inspirace neskrývají, ale naštěstí nezůstávají věrní jednomu předobrazu. Celá kolekce je tak různorodá sbírka rock/heavy materiálu. Kapela se předně opírá o zpěváka Teemu Koskelu se silným hlasem a procítěným projevem a o kytaristu Pasiho Vapolu, jenž má dostatečně široký rejstřík nápadů a posouvá celý materiál nad běžný průměr. Klávesista Jukka Hänninen se s ním chvílemi pere o místo na slunci, chvílemi jen dokresluje atmosféru. Toliko tvůrčí trojice. V kapele na basu hraje Pasi Kauppinen, který s hostujícím klávesistou Henrikem Klingenbergem působí v SONATA ARCTICA. Finský hudební rybník je malý.

 Nezačíná se nijak zostra. „Another Sleepless Night“ má baladický rozjezd postavený na Koskelově emotivním projevu vykreslujícím podařenou melodii. Ostřejší riffy se dostaví až později, aby přešly do svižnější „Satellite“ a poté do úderné písně „On The Greatest Day“. Tam se Vapola blýsknul kytarovým sólem, až navodí vzpomínku na rychlé prsty páně Malmsteena. Titulní „Winterborn“ je s ponurou atmosférou, zajímavými, vesměs minimalistickými kytarovými motivy a povedeným refrénem asi nejreprezentativnější exemplář této kapely, proto je někde poblíž umístěno i oficiální video.

„Washed Away By Tide“ se přihlásí s basovou linkou ve stylu raných IRON MAIDEN a s touto inspirací se celá skladba potýká v různých motivech, klávesových i pěveckých kreacích. WINTERBORN začínali jako kapela hrající cover verze a je znát, že Harrisovu skvadru mají nahranou. Podobně se „prořekli“ i ve skladbě „Silver Dreams“, která zní jako rychlejší RAINBOW. I to Ronnieho zabarvení v hlase je trochu cítit. Zároveň je to i jeden z nejsilnějších momentů na albu pro své kytarové kreace i pro vzájemné doplňování se s klávesami. Jestli se Pasi Vapola chtěl někdy přiblížit umění hbitých prstů mistra Blackmora, tak zde tomu má nejblíže. Závan severského vánku se s tóny flétny objeví v závěrečné „Through Different Eyes“.

Jak už bylo zmíněno výše, zazní několik skladeb, kde inspirace je více než zřejmá, přesto nejde o cover či vykrádačku motivů. Většina materiálu má svůj osobitý styl spíše ve volnějším či středním tempu postaveném na nevtíravých melodiích a charakteristickém emotivním vokálu. Pochopitelně nepřinášejí nějaké inovace pro svůj žánr, kde už snad pro něco takového ani není prostor, ale hrají chytlavé melodie, které se jen tak neomrzí. A ano, je tam přítomno více melancholie, než je běžné pro jejich žánrové souputníky.